Dnes považujeme centrální zamykání za naprosto běžnou věc. Přijdeme k autu a jedním pohybem odemkneme všechny dveře najednou. V historii centrálu jsou ale hluchá místa, kdy se na něj téměř zapomenulo.
Běžná výbava
U starších typů vozů musíme dát klíč do zámku a otočit, abychom všechny dveře odemkli. U novějších vozů už stačí ještě méně námahy, dálkové ovládání centrálního zamykánívše zařídí jedním stisknutím tlačítka. Různí výrobci a typy aut pak mohou mít oddělené odemykání kufru, kdy lze otevřít jen prostor kufru třeba pro odložení nákupu, zatímco zbytek auta je stále zamčený. Na dálku pak také u některých vozů odemykáme víko od palivové nádrže a nové technologie přináší stále další nová využití. Základem pro dálkové ovládání jsou klíče od auta, ve kterých se skrývá většinou i čip s kódy pro imobilizér a další funkce. Centrální zamykání ale nemělo vždy na růžích ustláno a v jednu dobu si nikdo nemyslel, že je to skvělý vynález. Málem tak upadl v zapomnění, naštěstí ale dostal druhou šanci a dnes při odemykání auta stačí mít klíče od auta a jedním stiskem vše zařídit, nemusíme obíhat každé dveře zvlášť. Naopak, pokud se s takovým autem setkáme, chvilku nám většinou trvá, než si uvědomíme, co máme dělat.
Desítky let zapomnění
Možná překvapivě je tu s námi centrální zamykání už více než 100 let. Poprvé bylo použito už v roce 1914 v luxusním voze Scripps-Booth. Používalo se ale jen velmi výjimečně a k dipozici bylo jen pro opravdu vyvolené a majetné, kteří si luxusní vozy mohli dovolit. Těch samozřejmě v té době nebylo mnoho, a tak se na vynález téměř zapomnělo. V roce 1956 si však na něj vzpomněl výrobce aut značky Packard a začal centrální zamykání opět zavádět do svých vozů. Ty již byly dostupnější a brzy se tak stalo běžnou součástí vozů všech značek a typů.
Centrální zamykání dnes považujeme za naprostou samozřejmost, možná ale stačilo jen málo a my bychom ho neznali. Nebo by za jeho vynálezem stál někdo úplně jiný.
